Buick
Značka Buick patřila téměř celé dvacáté století k pilířům amerického koncernu General Motors. Zde se záhy vyprofilovala jako druhá nejdražší značka, překlenující mezeru mezi Oldsmobilem a luxusním Cadillacem. Automobilku založil David Dunbar Buick skotského původu, významný průmyslník v oboru vodních staveb, vkladem 100 000 dolarů, které získal z prodeje podílu ve svém prosperujícím podniku. V roce 1903 vyrobil svůj první vůz, poháněný dvouválcovým „boxerem“ s hlavami typu „L“. Finanční situace firmy se však kvapem zhoršovala a vynutila si vstup kapitálu detroitských ocelářských magnátů bratrů Benjamina a Franka Brisceů. Ti nad podnikem převzali kontrolu, přejmenovali jej na Buick Motor Company a z Buicka udělali symbolického prezidenta. Ani to však podniku příliš nepomohlo a vedení se ujal James Whiting, který ovládal většinu automobilového průmyslu v michiganském Flintu, kam také záhy automobilku Buick přestěhoval. Ale ani to nepříznivou tendenci nezvrátilo. Nového ducha do firmy přivedl teprve mladý a nadaný obchodník William Crapo Durant, jehož automobilka Durant-Dort sídlila rovněž ve Flintu. Pan Buick si však s Durantem nerozuměl, takže podnik brzy a dobrovolně opustil.
Právě tehdy však začala značka Buick skutečně vzkvétat. Nabízela širokou paletu modelů, kromě původního dvouválce to byly čtyřválce s objemy 2,7 l, 4,2 l a 5,5 l. Od roku 1914 byl nabízen šestiválec typu B55. Byl vybaven bateriovým zapalováním, elektrickým osvětlením a startérem a k dispozici byl se dvěma rozchody kol (na severu a jihu se totiž lišily rozměry kolejí vyjetých místními koňskými povozy). Díky Durantově politice zvýšila továrna Buick v roce 1908 výrobu na 8 800 vozů, což bylo dvakrát tolik než v roce předchozím. Do příznivého vývoje zasáhli mladí Charles Nash a Walter Chrysler, kteří se později sami stali úspěšnými automobilovými průmyslníky. V letech 1919 až 1926 ovládal Buick čtvrtou příčku na americkém trhu.
V polovině dvacátých let nabídku rozšířily šestiválcové modely s objemy 3,1 l a 5,4 l (modely řady Six měly již brzdy na všech čtyřech kolech a uzavřená verze Master Six byla nabízena s vnitřním vytápěním), v roce 1931 následoval legendární, konstrukčně mimořádně zdařilý řadový osmiválec s ventilovým rozvodem OHV, který se ve výrobě udržel dalších více než dvacet let. Jím poháněné vozy byly podle pamětníků téměř zcela bezhlučné a dynamické, ale měly vysokou spotřebu benzínu. To však bylo v době vrcholící hospodářské krize, z níž automobilku dostal teprve nový generální ředitel Harlowe Curtice roku 1936. Záhy po jeho nástupu se představily modely Special, Century, Roadmaster a Limited, jejichž vzhled byl dílem koncernového šéfdesignéra Harleye Earla. Pod jeho vedením vznikla v roce 1938 také výstavní studie Buick Y-Job, která je dnes považována za první „concept car“ v historii. Není bez zajímavosti, že vozy Buick byly v meziválečném období exportovány takřka nejvíce z celého koncernu General Motors, ve větších počtech se vozily dokonce na Nový Zéland a velmi oblíbené byly v tehdejším Československu. V roce 1940 se představila levnější verze Roadmasteru s názvem Super (na předním blatníku měla jen tři kulaté ventilační otvory, zatímco Roadmaster měl čtyři), po přestávce vynucené válečnou výrobou byla uvedena nová generace vozů s Earlovými karosériemi generace Futuramic a první velkosériově vyráběnou automatickou převodovkou typu Dynaflow.
Roku 1953 představil Buick model Skylark s novým šestiválcem 5,3 l. Automobilka tím uzavřela první půlstoletí své existence a vyrobených sedm milionů vozů. Od té doby se vozy Buick snažily přizpůsobovat vkusu amerického publika. Každý rok byly tedy mírně vylepšovány a co tři roky procházely výraznější obměnou. Význam značky předurčoval její vozy coby konvenční stroje pro usedlé motoristy. Takovým vozům uštědřila ránu ropná krize, která omezovala výkony motorů ve prospěch příznivější spotřeby paliva. V roce 1984 byl představen model Riviera generace T, vyráběný jako kupé. I přes klasické „krabicové“ tvary disponovaly tyto vozy třeba nezávislým zavěšením všech kol nebo přeplňovaným vidlicovým šestiválcem s objemem 3,8 l, který dával 180 koní a vozu s automatickou převodovkou umožňoval dosažení rychlosti téměř 190 km/h. Velký sedan Park Avenue kraloval modelové nabídce Buicku v letech 1991 až 2005, ačkoli pod kapotou hostil opět jen šestiválec 3,8 l. Teprve s koncem století si doba vyžádala expanzi značky do segmentů moderních SUV a koncepčních studií. Dnešní program tvoří sedany LaCrosse a Lucerne (má na předních blatnících čtveřici ventilačních průduchů jako kdysi Roadmaster) či SUV Randesvouz, Terraza a Rainier. Vzhledem k vleklé krizi amerického automobilového průmyslu však nad další existencí značky Buick stále visí otazník...